Zranění vnitřního dítěte

od | Bře 27, 2021 | Konstelace

Seděla schoulená v dece, dlouhé, tmavé vlasy jí zakrývaly obličej a ze vzdáleného rohu místnosti se nesly tóny starých šansonů. Smutek, ukrytý hluboko v duši, pomaličku zaplavoval celou její bytost. Noty, podobné plachým ptákům, vynesly tu bolest v podobě slz, které tiše stékaly po její tváři.

Mysl zachytila dávnou vzpomínku.

Ocitla se v dětském věku a vnitřním zrakem si zpřítomnila obraz, který tenkrát namalovala. Touhu po svobodě, vyjádřila obrazem mohutných stromů, které byly protkány zlatavými paprsky východu slunce. Stálost a síla stromů v láskyplném objetí životodárných paprsků slunce.

Sedí, ponořena do starých, bolestivých vzpomínek. Její pozornost upoutala na krátkou chvíli paní učitelka, která, jako jedna z mála, ocenila její pečlivost a snahu. Ano, proto ty slzy! Vnitřní bolest dává impulz k propojení souvislostí a k pochopení. Stálost a síla stromů – ochrana, moudrost, opora a stabilita otce, zlatavé paprsky – chápající a laskavá náruč matky.

Proto tenkrát ten obraz! Touha. Nesmírná touha poznat lásku rodičů. Čas, kdy se cítila sama, bez lásky a pochopení by se dnes dal počítat na desetiletí. Skrze slzy a bolavou duši slyší svá slova:„Mami, Tati, jsem vaše dcera a jako malá jsem potřebovala cítit vaši lásku, kterou jste mi neuměli dát v takové podobě, jakou jsem potřebovala. Moc mě to bolelo a ta velká bolest byla mnoho let stálou společnicí mého života“. Bolest duše ustupuje a začíná volněji dýchat. Staré trauma uvolňuje své mrazivé objetí.

Opět slyší: „Mami, Tati, děkuji vám za dar života i za to, co jste mi do něho dali. Vše, co mě zraňovalo, propouštím, protože už není důvod to v sobě nosit dál. Jsem dospělá a mám svůj život, a do něho už smutek nepatří. Moje duše vede moje kroky a já jí budu následovat“

Konstelace končí…

Čtěte dál…

Pin It on Pinterest