Dva zenoví mniši Tanzan a Ekido jednou putovali blátivou cestou. Padal těžký liják. Když došli na křižovatku, spatřili tam překrásnou mladou dívku v hedvábném kimonu, jak se marně pokouší přejít přes rozblácenou cestu. Ekido se rychle podíval jinam. Naproti tomu Tanzan se dlouho nerozmýšlel, beze slova vzal dívku do náruče a přenesl ji na druhou stranu.
Tam ji opatrně postavil.
Ekido neříkal nic a zasmušile pokračoval v chůzi. Uplynula čtvrthodina, půlhodina, hodina..
Pak už se Ekido nemohl udržet a vyhrkl: „Porušil jsi několik mnišských pravidel naráz, jak sis mohl té hezké dívky vůbec všímat, natož se jí dotknout a přenést ji přes bahno?“ Vyčítal Tanzanovi. „Proč jsi to udělal?“
„Vždyť jsem tu dívku nechal na té křižovatce,“ odpověděl mu Tanzan s úsměvem, „jak to, že ty ji stále ještě nosíš s sebou?“
