Tis červený (Taxus baccata)

od | Bylinky v lidovém léčitelství

Krásný, statný, opředený spoustou tajemství, s rubínově lákavými, sladkými a přesto nebezpečnými plody pro neznalého. Z našeho pohledu je celý strom klasifikován jako jedůvka.

Tis obsahuje velmi jedovaté toxiny, dokonce kolem sebe tvoří i toxické výpary. Jehličí obsahuje diterpenický alkaloid taxin, který má anesteticko – narkotický účinek, který může způsobit srdeční zástavu.

Jedlý a velmi lahodný je pouze rudý plod.

Tajemné a na chuť trpké semínko ukryté v jeho středu je opět pro náš nervový systém nebezpečné – způsobuje závratě, poruchy vidění, rozšiřuje zorničky a na kůži tvoří podlitiny. Po počátečním euforickém stavu se dostaví deprese provázené obtížným dýcháním a zpomalením srdeční činnosti, což může vést až k jeho zástavě.

Éterický olej z tisu se v minulosti používal k vyvolání potratu (později bylo zjištěno, že poškozuje ledviny).

Naopak – v přiměřené a opatrně podané dávce tis pomáhá při zánětech průdušek, proti bolestem svalů, tiší hyperaktivní močový měchýř a posiluje prostatu.

Strom tisu je spojovaný s podsvětím a se smrtí a na druhou stranu i s nesmrtelností. Bytosti a strážci těchto mocných forem života přebývají v jejich příbytcích až 2000 let pozemského času.

Tis je prostě tajemný strom, jehož využití bylo v minulosti rozmanité. Stromy se vysazovaly na hřbitovy a jejich stín dával duším záruku nerušeného odpočinku.

Germáni a Druidové vysazovali na svém území tisové lesy, z jehož posvátného dřeva vyráběli věštecké hůlky a zbraně.

Shakespeare popisuje ve svém Macbethovi, jak tři vědmy připravovaly ďábelskou směs ve velkém kotli od samotné Hékaté kde mezi mnoha přísadami byl uveden i prut tisu, jež byl v noci uříznut, když Luna byla zatmělá…….

Ovidius popisoval cestu do podsvětí, jež je lemována stínem z tisů…..

V dílech Dioscorida lze nalézt zmínku, že lidé, kteří usnou ve stínu tisu, už se nikdy neprobudí…..

„Neblahý spánek, tak praví rčení,
z jehličí tvého že prý vane,
Pro mě však větší svěžesti není,
než v náruči tvé vůně, pane“.

Anette von Droste-Hülshoff

Čtěte dál…

Pin It on Pinterest