Stavím konstelaci 35 leté ženě. Drobná, na první pohled pohodová blondýnka štíhlé postavy, které od rozvodu s manželem začaly problémy se spánkem. V noci spí cca 4 hodiny, cítí se unavená, vyčerpaná a nepochopená. Během úvodního povídání zřejmě i nechtěná ze stany otce, nepřijatá v ženském těle.
Důvodem rozvodu bylo zřejmě obrovské oddálení obou partnerů, spíše by se dalo říci, že to byl útěk před tématem zplození společného potomka.
Při dalším povídání si žena posteskla, že si přeje vlastního potomka mít, ale ve skutečnosti má strach, že se o něho nebude umět postarat. Její nevědomí jí posílá podobné zprávy v podobě snů, ve kterých porodí dítě, ale nechá ho na místě zemřít, protože neví, jak s ním zacházet.
Její povídání přesně zapadá do obrazu, který se mihl v jejích očích, když přišla a podávala mi ruku. Datum, kterého jsme konstelaci stavěly obsahoval tři jedničky, dvě dvojky a součet 7, astrologicky na celou akci dohlížel Saturn a Pluto v Kozorohu……
Lehce se mi orosilo čelo a hledala jsem vhodná slova. Viděla jsem její zoufalství – sama se do hlubin své duše podívat nedokázala a na terapiích, které absolvovala nalezla jen chvilkovou úlevu. Nezbývá mi nic jiného, než vsadit na starou osvědčenou teorii – když si sama vybrala den své konstelace, zřejmě nastal v časoprostorové ose jejího života čas, kdy mohu pootevřít bránu do temných zákoutí její duše a ona uvidí své okovy, které ji pevně drží a brání v dalším posunu…..
Úryvek z konstelace:
Hledí mlčky a bez emocí na svého malého syna, který chodí po dvoře s ostatními chlapci. Nesmí plakat, nesmí na něho zavolat, nesmí dát najevo jakoukoli emoci, kterou by prozradila, že ho pozoruje. Pavlík má stejné šaty jako ostatní děti, stejně tak jako ona a ostatní ženy na „baráku“….
Dívá se a už nic necítí, celá oblast hrdla, plic a žaludku jí zkameněla. Vnímá jen hluboký žal, bolest a tíseň k zešílení. Tolik by chtěla plakat a křičet, ale už ze sebe nedokáže vydat ani hlásku. I potok jejích slzí, kdysi tak horkých, zkameněl. Vnímá sebe samu jako chladný stroj, který musí fungovat. Tělo se stalo prázdnou schránkou. Nevnímá už jeho bolesti ani potřeby. Ztratily se….
Vše se odehrává automaticky, jako kdyby byla v nějakém opojení, které jí umožňuje přežít, ale ona sama už neví proč…..
Vidí se, jak leží na zemi na zádech. Levou ruku má zlomenou v zápěstí, ale bolest, jakoby se vzdalovala…. Milosrdná kulka do srdce laskavě a rychle ukončila její utrpení. Konečně pociťuje úlevu. Otáčí se a dívá se na své tělo. Na hrudi má cedulku s číslem 3751 a vedle něho židovskou hvězdu…..
Na muže v uniformě, který vysvobodil její duši se dívá laskavě, nemá vůči němu zášť. Neviní ho ze své smrti, jen z té nekonečné trýzně a bolesti, když jí odebrali 5 letého Pavlíka. Cítila nevyslovitelnou bezmoc, která se během několika týdnů, když ho poznala mezi ostatními dětmi změnila v pocit vlastního selhání a neschopnost umět ochránit a zabezpečit své mládě. Ví že bude vždy na střehu, protože kdyby někdy opět usnula a neměla situaci pod kontrolou, ta bolest by se znovu zopakovala…..
