Seděla a smutně sledovala svůj příběh. Drobná černovláska s tmavýma očima. Hluboko za nimi měla nevyřčený smutek, přestože působila jako silná žena. Řešila samotu. Děti dostudovaly a opustily rodné hnízdo. Manžel před 10 lety tragicky zahynul a ona zjišťuje, že krom několika věrných přátel je vlastně sama. Svěřuje se, že vztahy, které se jí podařilo navázat po jeho smrti, jí vlastně nikdy nenaplňovaly. Ráda by už někoho potkala, ale nejde to……
(Ptám se, zda se vyrovnala s manželovým předčasným odchodem. Snaží se mě přesvědčit, že ano, ale v jejích slovech slyším stále přítomnou bolest. Vysvětluji, že smířit se s odchodem po rozumové stránce není totéž, jako přijmout to v hloubi své duše. Chvíli si povídáme i o tom, jak je důležité duši propustit, aby již nepřebývala v této realitě. Cítím, že bojuje s tímto úhlem pohledu. Nakonec přizná, že na tyto věci mezi nebem a zemí zase až tak moc nevěří, i když připouští, že by to mohlo existovat…).
Konstelace ukazuje to, co jsem z našeho rozhovoru vytušila. Stojí proti svému manželovi a podlamují se jí kolena. Cítí zvláštní ztuhlost ve všech svalech a velkou únavu, která tlumí její vnímání. Dcera popisuje totéž, zatímco zástupce v roli manžela stojí pevně, jako voják. Přítomnost byla zahalena lehkým závojem, proto jsem poslala zástupce rolí do jejich společné minulosti…….
Žena a její dcera leží na zemi. Popisují svůj stav, jako ztrátu vůle k životu, rezignaci, bezmoc. Cítí, že jsou někam vezeny v uzavřeném prostoru, zesláblé, oddaně čekající na svůj konec. Zaznělo i slovo transport.
(přerušuji konstelaci a ptám se ženy – co s vámi dělají filmy o koncentračních táborech? Potvrdila mi, že cokoli s touto tématikou nemůže nejen sledovat, ale ani o tom slyšet. Dokonce i její dcera po školní návštěvě Terezína těžce onemocněla).
Pokračujeme v konstelaci.
Muž, který dohlížel nad transportem, cítil pocity viny, sevření hrdla, ale zároveň i strach, že kdyby neuposlechl rozkaz, čekala by ho poprava. Smutně přihlížel celému dění a kdesi na úrovni své duše učinil sám se sebou úmluvu, že v příštím životě nedovolí, aby lidé byli takto ponižujícím způsobem trestáni za to, že někdo rozhodl o jejich dalším osudu.
Ocitáme se v přítomnosti…..
Žena s dcerou, čekající na smrt a on, dozorce se v tomto životě setkávají. Žena a muž, kteří se do sebe nic netušíc o své minulosti ani o svých slibech, zamilují. I jejich prvorozená dcerka Jana si přinesla do vínku stejné tajemství, které jim zůstane po nějakou dobu skryto. Přeskakujeme časovou posloupnost a díváme se na dobu, kdy manžel již s nimi není…..
Zástupci postav na sebe hledí a spojuje je hluboká láska. Oba dva cítí tu vzájemnou sílu ale zároveň i bolest z mužova náhlého odchodu. Muž má slzy v očích a slovy, jež v sobě nesou smutek, říká: „Tentokrát jsem musel odejít já první. Bylo to pro mne příliš těžké, ale musel jsem. Dostál jsem tomu, co jsem si tenkrát slíbil. Jen pro tu bolest srdce nemohu úplně odejít. Věděl jsem, že jsi silná žena a dokážeš naši dceru vychovat. Celou tu dobu stojím vedle tebe, ale teď už cítím, že obě potřebujete jít dál…. Musím už odejít.
Kvůli té lásce, kterou k tobě cítím, musí už má duše do míst, kam patří, abys mohla žít, aby tvůj obličej opět zdobil úsměv a bylas šťastná…..“
Jen pomalu nabývají slova na své síle a pouto, které je drží, se tím pochopením rozpouští….. Žena s pláčem, ale klidem v srdci říká: „ Potřebovala jsem to pochopit, potřebovala jsem to slyšet. Teď už můžeš odejít…….“
Vím, že naše láska přetrvá….
