Přichází 36 letý Honza. Na první pohled slušný, podle jeho vyprávění i zabezpečený, vzdělaný, pracovitý a zdá se, že i citlivý. Vypráví mi, že po narození syna Honzíka se doma vše změnilo. Manželka, Dita o 2 roky starší, věnuje veškerý svůj čas dnes již tříletému synovi a péči o domácnost. On pracuje 12 hodin denně. Ráno mu žena vše nachystá a on odchází. Večer se vrací unavený, lehne si a nechce už ani mluvit, natož vyvíjet nějaké aktivity, včetně sexuálních!
Manželka mu nedávno dala najevo, že by se ráda rozvedla, on ale nevidí žádný důvod. Je přesvědčen, že ani nemá žádnou známost. Nechápe, proč by to dělala. Doma má vše co potřebuje a do práce chodit nemusí.
Kamarád ho poslal na konstelace (to miluju, někdo, kdo tomu nevěří, přijde a myslí si, že 2 hodinová terapie to vyřeší). Dlouho mu tedy vysvětluji princip tohoto mocného nástroje……
V konstelaci stojí Honza, jeho syn Honzík, manželka Dita a jeho matka Helena. Bylo by dobré postavit i Honzova otce, ale on ho nezná. Matka své tajemství nikdy nevyzradila. V rozestavení stojí matka vedle Honzy, naproti manželka a synka umístil opodál.
Honzo, jak se cítíš? Honza se ošívá a je nervózní …. Nevím …. Mám pocit, jako kdyby mě někdo držel na místě, nohy mám těžké a vůbec nevím, co tu vlastně dělám. Jeho manželka cítí smutek, který se po chvíli změní na vztek až agresi. Malý Honzík si jich nevšímá. Matka Honzy je spokojená a říká, že se cítí dobře. Na vysvětlenou dodává, že synka má vedle sebe a nevěstu s vnukem na očích …..
Kladu doplňující dotazy a dozvídáme se, že matka se nikdy nevdala, obětovala celý svůj život svému synovi. Honza říká: „Je to ta nejlepší máma na světě, udělal bych všechno, co si bude přát“! Bystřím! Co například děláš pro svou matku? Honza popisuje svůj den: „Ráno vstanu, obléknu se a jdu do práce. Cestou se stavím u maminky na kávu a snídani. Je zvyklá se mnou snídat, samotné by jí to nechutnalo. Připraví mi lísteček, co je třeba nakoupit, a já cestou z práce nakoupím a donesu jí nákup“.
Vstupuji do jeho vyprávění otázkou: „Ty nesnídáš doma“? On odpoví: „Snídám doma, u matky, ona mě každé ráno čeká“. Další můj dotaz byl ohledně zdraví, zda je matka nemocná nebo jinak nemohoucí, když si nemůže dojít na nákup sama. Dozvídám se, že je jeho povinnost, protože maminka se o něho vzorně starala, a on díky ní vystudoval VŠ s červeným diplomem. (V duchu lituji manželku).
Ptám se ho: Manželce také pomáháš s nákupem? „Proč? Je přece celý den doma“ – odvětí s údivem.(Dozvídám se to, co už od začátku konstelace tuším…). Říkám mu – ale to je tvoje matka také…. Neslyší nebo spíš nechce slyšet. Přemýšlím, jak mu vysvětlit, že je třeba se odpoutat se od své matky…
Vracíme se do konstelace.
Honza matce říká: „Mami, toto je moje manželka a můj syn a já bych byl rád s nimi“. Matku jeho slova rozruší: „Vždyť jsi s nimi! Ale také musíš být se mnou!“ (Majetnické odpovědi. S blížícím se nebezpečím nabývají rozkazovací podobu). Uf….
Honza nedokáže vyslovit větu: „Mami, jsem už dospělý a mám svůj život, svoji práci, svoji rodinu“. Stojí proti sobě a ani jeden nejeví známky toho, že by toho druhého pustil…. Matka stále dokola opakuje slova, kterými vyžaduje naprostou poslušnost a oddanost. Honza, připoután ke své matce, ať už pocitem vděčnosti, nebo strachem, nevnímá, jak moc ubližuje své ženě a synovi.
Ukončuji konstelaci.
Matka ani syn nemají zájem cokoli změnit……. (Snad přijde čas a pochopí. On neměl otce a svému synovi, bohužel, činí totéž). Osudy se stále opakují, mění se jen doba a okolnosti.
