Aleš je statečný chlapík, byť úplně na duše nevěří, jeho noční můry a okolnosti ho pomaličku transformují. Když poprvé na terapii uviděl anděla s malým dítětem v ruce, stále dokola opakoval, že to není možné….
Tentokrát jsme se zaměřili na rodinu. Oba rodiče zemřeli, Aleš bydlí v přízemí domku, jehož patro patřilo rodičům a energie jsou tam skutečně takové, že je nelze přehlédnout. Psík pokaždé, když míjí schodiště vedoucí do patra, vyděšeně se zastaví a zírá kamsi nahoru. Je tam celý zástup bytostí a s Alešem jsme se shodli na tom, že bude dobré všechny ty neviditelné spolubydlící odvést tam, kam patří.
Jeho úkolem bylo zjistit co nejvíce informací o rodině, ve které vyrůstal. Jak později přiznal, vůbec neměl ponětí o tom, že měl mít 4 sourozence, kteří nikdy nespatřili světlo světa. Jejich otisk však velmi silně pociťoval. Z jeho vyprávění byla cítit velká láska k mamince, zároveň prodchnuta beznadějí malého dítěte, které ji nemohlo pomoci, když jí opilý otec bil a do pozdního stáří bez utajování obdivoval vnady všech žen, které se v jeho blízkosti vyskytly.
Maminka zemřela na rakovinu, nemoc všech nešťastných a nenaplněných žen. Otec v posledních chvílích jejího uhasínajícího života bez pocitu jakýchkoli zbytků svědomí obskakoval ženský zdravotnický personál, zejména ženy v „nejlepším věku“. Aleš byl tomuto všemu přítomen a cítil vinu, že nemohl „nic udělat“. V hloubi své duše odsoudil otce za jeho chování a obvinil ho z předčasného odchodu maminky…
Bůh spravedlnosti a času povolal i otce, o něhož Aleš v posledních dnech pečoval…
Tím příběh zdaleka nekončí, oba rodiče se Alešovi zdají ve snech a vše, co mi popisoval, opakovaně drásá jeho duši. Vím, že rozhodnutí vyřešit minulost bylo pro něho známkou velké odvahy. Znovu nasypat špetku soli do krvácející rány a přes všechnu tu bolest, ránu odpuštěním zahojit.
Konfrontace s otcem, odpuštění a propuštění. Poděkování mamince za péči, lásku a odvahu, se kterou vše snášela…. A nakonec sourozenci, tři chlapci a jedno děvče, kterým nebylo umožněno prožít svůj život. Pochopení, že i toto může být správné… Nesoudit, jen přijmout.
Náš život je v pořádku takový, jaký je. A je jen na nás, jestli se budeme skutečnostmi, které se udály trápit, nebo se naučíme staré propouštět a půjdeme dál….
Ps: Jako důkaz o urovnaných energiích v domě je onen psík, který přestal vyděšeně zírat na schody a chodbou proběhne bez zastavení.
