Přenos z minulosti

od | Konstelace

Mladší bratr se potřebuje přiblížit ke své matce. Dělá vše pro to, aby upoutal její pozornost. Naparuje se jako mladý kohoutek, ale matka, zdá se, na jeho snahu nereaguje. Čechrá své nádherně zdobené peří na hrudi a je si vědom svého atraktivního a přitažlivého vzhledu.

Matka na něho chladně pohlédne. Její, dnes již dospělý syn, tiše pohledem žadoní o její náklonnost. „Jak ubohé!“, pomyslí si matka. „Kéž by mne pohladila a vzala za ruku“, vysílá každičkou buňkou svého těla Honza.

(Zadavatelka konstelace objasňuje, že bratr ve svých 40 letech nemá partnerku, žije u rodičů a matce velmi rád se vším pomáhá……).

Přemístíme se v čase do posledního jejich minulého života, kde se poznává v těle vysokého, ve všech směrech velice dobře vyvinutého muže. Po jeho levici stojí žena, která ho drží za ruku a on cítí hluboký klid a naplnění. Nevnímá okolí, jen ten pocit blaha z její božské přítomnosti a představy dokonalého sexuálního uspokojení. Je to jeho Bohyně…….

Kdykoli na ni pohlédne, uvědomí si, jak je dokonale šťasten…..

Náhled se uzavřel a zdáli k němu doléhají slova jeho matky. Neslyší. Nevnímá jejich význam. Stále dokola zažívá onen známý pocit blaha, když slyší její hlas. Jeho duše cítí její blízkost. Ještě okamžik a dovolí mu spočinout v jejím náručí…..

„Honzo, já jsem tvoje matka! Probuď se! Je možné, že jsme se v jednom z našich minulých životů setkali jako milenci či partneři, ale tyto životy již dávno skončily! Naše láska, či touha nás opět spojila. Dnes stojíme proti sobě, já, jako tvá matka, a ty, jako můj druhorozený syn. Vzpomínky na minulost nemohou již ovlivňovat naše současné životy!“ Vnímá jí. Její slova se zabodávají jako otrávené šípy do jeho srdce. To nemůže být pravda! Matka opakuje tytéž slova stále dokola a čeká, až ji uslyší…….

Stojí a pomalu vnímá sám sebe. Mocná slova pomalu otevírají cestu jeho sluchu a on začíná vnímat, co znamenají. Připadá si, jako kdyby právě teď vystoupil z horského kola. Vše kolem je jiné a tak jasné. Naproti němu stojí jeho matka. „Mami, proč mi to povídáš, já přeci vím, že jsem tvůj syn“. Matka se usměje a pohladí ho po propocených vlasech …… Už není třeba žádných slov. Minulost se uzavřela. Láska i bolest byly odevzdány minulosti …….

Nastal čas, žít své životy zde, v těchto tělech, v těchto rolích …….

Čtěte dál…

Pin It on Pinterest