Kráska s jasně modrým květem, připomínajícím Venušin pohlavní orgán. Když jsem oměje poprvé spatřila, obdivně jsem na tu krásu hleděla a nevěřila tomu, že tato nádhera v sobě ukrývá klíč k odmykání brán do jiných světů.
O šalamounku se říká, že je to ďáblova bylina, která ve své kráse vlastní smrtelně jedovatý květ. Tato kráska patří mezi naše ohrožené druhy.
Oměj se řadí mezi silné jedy – obsahuje alkaloid akonitin. Smrtelná dávka pro dospělého člověka je 3-4mg.
V léčitelství se používá sušená hlíza, která se sbírá v říjnu – listopadu, kdy obsahuje nejvyšší koncentraci alkaloidů. Používá se na snižování vysokých teplot a jako lokální anestetikum.
Dobře zvolený homeopatický lék z oměje zpomaluje srdeční tep a snižuje tlak.
Při předávkování bylinou (časté je při vysáváni nektaru z květů) pociťujeme lehké mravenčení v zadní části dutiny ústní, které se rozšiřuje do celé hlavy a obličeje. Později se mravenčení a píchání dostaví do konečků rukou a nohou, na uši, do oblasti pánve, hrudi a zad. Poté nastupuje celková necitlivost, dostavuje se pocení, pocity na zvracení, průjem, pokles teploty, zimnice, svalová slabost, úzkost, strach ze smrti. Smrt nastává zástavou dechu a poškozením srdce. První příznaky se projeví do několika minut, otrava trvá hodiny. Po celou dobu je zachováno vědomí.
Ze starých herbářů a pověstí:
Bylinka dle pověsti vyrostla ze zpěněných sil psa Kerbera, kterého vlekl Hérákles.
Jest mrákotná sluj, ta tmavý otvor má, srázná cesta jím vede. A po ní Héráklés mocný v poutech ocelových kdys Kerbera vyvlekl na svět, ač se vzpíral a před svitem dne a třpytnými slunce paprsky odkláněl zrak. Jsa lítým popuzen vztekem, naplnil veškeren vzduch svým štěkotem z trojího hrdla, přitom zelené nivy tam postříkal bělavou pěnou. Části té pěny prý ztuhly, a našedše potravy hojnost v žírné, úrodné půdě, prý nabyly škodlivé moci….“
Jiná pověst vypráví, že rostlina vyrostla z Prométheovy krve, který vytekla z jeho jater rozervaných orlem.
Dioskorides psal o šalamounku, jako o „požírači vlka“. Šalamounkem se ve středověku potíraly kusy masa, které pastevci rozhazovali kolem svých stád, aby je ochránili před vlky.
Oměj používali čarodějnice a kouzelníci ke zlým skutkům. Ve středověku byla oměj jednou ze složek kouzelné masti, kterou si čarodějnice večer před Valpružinou nocí potířaly tělo, aby mohly létat na košťatech.
Obětí tohoto jedu byli i mytologický Cheirón, kterého zasáhl Héráklův šíp při jeho práci. Cheirón použil své léčivé masti, ale tentokráte se minuly účinkem a on se v obrovských bolestech odvlekl do jeskyně. Nemohl však zemřít, protože byl nesmrtelný. Prométheus se proto nabídl, že za něho přejme jeho nesmrtelnost, aby mohl zemřít. Zeus jeho nápad přijal.
Z oleje oměje se vyráběl i kouzelný olej, kterým se kouzelník pomazal, aby mohl létat v oblacích a spouštět krupobití i prudké lijáky na ty, kteří jim odporovali.
Omějový kořen v hadí kůži činí člověka neviditelného.
