(Úryvek z knihy Obrazy z přírody II – K. Starý):
„V tom čase, jakoby příroda k poslednímu činu veškeré síly své napnula, na samém vrcholi vysokého pně rozpukne se poupě. Rozvine se druhé i třetí a jako mocným kouzlem ovanuté, osypávají se naručest kmeny, haluze i ratolesti tisíci a tisíci líbezných kvítků.
V roztomilých kytičkách usazují se sesterské květy a uprostřed bělavých listenů, každý korunkou z hebounkých tyčinek ověnčený. A jak vonná jsou ta kvítka spanilá! Kdybychom neviděli pět bělavých květných lupénků tvořiti pravidelnou hvězdičku, měli bychom za to, že je každý malý kvítek malá kadidelnice: tak vonný a libý sestupuje zápach z otevřených kalíšků na usvadlou zemi. Na perutích lehkého vánku rozlívá se tento po parku i v stinném stromořadí, po nivě i háji, spěchá k hlučnému městu i k chýžce pokojné zvěstující všude vítanou zvěst: Lípa kvete! Lípa již kvete, zaplesají svižné dívčiny ma květné louce a vděčným srdcem ssají líbezný lípy dech v nevinná ňadra. Lípa kvete, praví potěšen pracovitý rolník, napínaje právě svou ostrou kosu k důraznému seku, pak ustane, aby si oddechnul – a hle, před vonným vánkem z lipových haluzí prchají okamžikem horké krůpěje, řinoucí se z čela mužného. „Dceruško, nezapomeň na lipový květ“, napomíná pečlivá babička mladou hospodyňku a k tomu vážně přidává: „Kde v domě bezový a lipový květ, hežmánek a hadí koření, tam není bolesti, tam není též mření“.
Brzy je na lípě veselo a hlučno. Na sta pilných včeliček schází se zde k slavné hostině a k zvučnému plesu, neboť malá kvítečka mají nemalé zásoby nejsladšího medu a Bůh uchovej, aby snad byla skoupá. Žádná včelka neodejde bez posily, žádná bez obdarování. Pohostinství a nezištnost jsou hlavní ctností stědrých květů……!
