Na plánovanou schůzku přišli rodiče a kluk, kterému bylo 16 let. Na svůj věk byl vyspělý. Otec mi vyprávěl, že chlapce mají od 5 let v péči. Jeho matka byla alkoholička a narkomanka, a když ho sociální pracovnice nalezla, byl špinavý a hladový. Po prohlídce lékař oznámil, že chlapec vykazuje výrazné známky po fyzickém týrání. V noci se počůrával a s nikým nemluvil.
Chlapec se za svůj původ styděl, seděl a tiše se díval do země. Naznačila jsem otci, zda by nebylo lepší popovídat si o tak intimních záležitostech bez něho. Otec přikývl a šel se projít.
Když chlapec poprvé promluvil, řekl, že požádal otce, aby mu pomohl, že ho velice často bolí hlava a neví proč. Svou krutou minulost znal. Ke svým pěstounům byl velmi zdvořilý a několikrát během následujícího povídání zmínil, jak si váží toho, že je v rodině, kde ho mají rádi.
Další schůzka byla už bez rodičů a Jindra mi začal vyprávět své trápení. Rodiče s ním měli moc starostí, museli ho naučit mluvit, jíst příborem, nebát se lidí, hrát si, smát se, (zdálo se, že si je všeho vědom). Maminka mi každý večer četla knížky. Šel jsem do školy pozdě a vím, že rodiče mrzí, že nenosím dobré známky. Chtěl bych se učit ale, když se soustředím, začne mě hrozně bolet hlava.(ptám se ho, čím by chtěl být, co by ho bavilo). Poprvé jsem v jeho očích zahlédla jiskru a zároveň i touhu po domově s příměsí smutku. „Toužím po tom, být umělecký štukatér“.
(Říkám si v duchu – trochu zvláštní přání. Ale díky tomu tesklivému pohledu, který jsem zahlédla, se ptám, co ho k tomu vede). Dostala jsem dokonalou hodinu dějin štukatérského umění starých, renesančních mistrů. (Kde vzal ten kluk ty informace? On to vypráví, jako kdyby tam skutečně byl. Detaily, které nemohl vyčíst v žádné literatuře!). Jdu se podívat do jeho minulosti, vzhledem k jeho věku a bolestem hlavy to vidím jako jediné řešení.
Co vidím, mě vlastně nepřekvapilo.
Ocitám se ve Florencii v hloučku umělců, kteří tvoří svá originální, po mnoha staletí nezapomenutá díla! Vidím i jeho. Vím, že být umělcem byl jeho sen. Paralelně ale cítím i bolest, kterou ukryl hluboko do svého srdce, aby ho nerušila od práce, kterou nadevše miloval …. Žena, ke které tolik cítil a která nechápala jeho vášeň. Musel opustit ji i jejich malého syna. Zešílel by. Ta touha tvořit byla tak silná, že jedné noci odešel.
(Na chvíli děj přerušuji a opatrně se ptám Jindry. Už víš, proč tě tvá matka nechtěla? Sotva znatelně kývl a hlavu měl stále sklopenou, abych neviděla jeho lesknoucí se oči, ze kterých tu a tam ukápla slza). Vysvětlila jsem mu, že je to jeden ze způsobů udržení rovnováhy ve světě – to, co někdy někomu způsobíme, ať už je to vědomé či nevědomé, to se nám v podobné situaci vrátí.
Vracím se do děje, abych zachytila poslední okamžiky jeho života. Padá z vysokého lešení, ze kterého se snažil umístit sochu do výklenku mohutného kostela. Vteřiny, ve kterých zahlédl obrazy svého syna ….. Po dopadu jeho obrazy končí. Vidí svou roztříštěnou hlavu, ze které pozvolna vytéká pramínek krve, který se tiše vpíjí do země.
Končíme, tato cesta byla i pro mě vysilující.
Rozebírám s Jindrou jeho bolest hlavy. Potvrzuje mi, že mívá pocit, jako kdyby mu hlava měla prasknout, ale nepamatuje si, že by někdy měl úraz. Také mi dal najevo, že jeho nová rodina pro něho tolik znamená, že ví, že je nesmí zklamat.
Když pro něho otec přijel, mlčky mi potvrdil, že stará zranění, která Jindra v ranném dětství prodělal, se týkala hlavně hlavy.
Společně jsme celou záležitost probraly a otec slíbil, že udělá vše proto, aby se Jindra mohl stát uměleckým štukatérem a mohl opravovat památky.
