(Úryvek z knihy Obrazy z přírody II – K.Starý):
„Slunce vystupuje výše a výše. Země puká, osení bledne. Veškerá příroda vydychuje horoucí, umrtvující žár. Veselí pěvci hájů a lesů se zalekli, a uschovavše se do temných houštin, umlkli, zaleklo se též veškeré listí na stromích a rostlinách, svinulo a schoulilo se bázlivě a patříc vyděšené na podivné výjevy, ani nezašeptne. Všude ticho – mrtvo. Zdá se, jakoby veškerý život byl uhasnul. Avšak nikoliv. Tam v té přírodní dílně, v zemi hluboké, kypré a úrodné to bez ustání víří, koluje, proudí, vře, kypí a pracuje.
Bůžkové podzemní vaří léčivé šťávy, hojivé balsámy i smrtící jedy, jimiž napájejí byliny divotvorné, připravují sladký med, jejž ukládají v četné plody ušlechtilých stromů a zhotovují mocí kouzelnou manu světa – chléb náš vezdejší. Čím řeřavější padají na zem paprsky, tím hbitěji otáčejí se bůžkové, tím sladší připravují medy, tím prudčejší jedy. Každý dle rozmaru svého a povahy své buď zdárně uchystává pokrmy, buď neblahé kuchtí lektvary. Tam jeden potměšilý ostrým napájí jedem bolehlav, lilek, blín, rozpuk jízlivý i s rulíkem zlomocným, tu druhý do lýkovce, kozí brady a pryskyřníků ostré přimichuje šťávy, třetí do routy čpavé a mateří doušky vonné dává silný vtékati olej, čtvrtý tím se blaží, že lípu i bez, heřmánek, řimbabu, prhu horní i pelyněk přehořkou léčivou mocí napájí. Všudy panuje činnost, ruch i chvat, jenom člověka zapudili bůžkové vedrem slunečním ke klidu matnému, aby nemohl přihlížeti ruchu tajemnému v zázračných dílnách pracující přírody“.
