Zavírám oči a pomaličku se vzdaluji realitě po dýmu s vůní kopálu….
Vidím siluetu sedící, osamělé vlčice. Světlo luny magicky osvěcuje kraj lesa, kde smečka vlků hlasitě vyje na měsíc….
Nějaký hlas mi říká: „Staň se vlčicí“.
(Není mi jasné, proč bych se měla stát vlčicí. Vlk nepatří mezi má oblíbená zvířata. A ještě ty zvuky, které ze sebe vydávají. Nechápu, co je vede k tomu, že bezdůvodně stojí a ze všech sil vyjí na měsíc).
Najednou sedím v těle vlčice. Cítím její hluboký klid a vnitřní spokojenost. Dívám se ke skupině vyjících vlků, a jako kdyby ty zvuky hladily mojí vlčí duši. Cítím, že vlčice nepotřebují výt. Vytí je jakýsi rituál vlků-samců.
V těle vlčice, sedící opodál, jsem poznala tajemství mocné Luny, tajemství, které náleží jen nám, samicím.
Klid v mé duši se týká jakési rekapitulace. Cítím spokojenost i hrdost. Všechna vlčata odrostla a jsou z nich silní jedinci. Právě tento den, za úplňku měsíce před blížící se zimou, je čas propustit je i ze svého srdce. Musím se s nimi navždy rozloučit. Již nikdy mi nebude dovoleno pohlédnout na ně zrakem, který by prozradil, že jsem jejich matka. Dnešní večer to musím dokázat. Je to moje velká zkouška. Pak budu moci přejít na druhou stranu smečky. Už nebudu plnit žádné úkoly, naopak. Z každé kořisti dostanu svůj podíl a můj život bude konečně klidný a bezstarostný.
(Chápu tu vlčici).
Pak ještě chvíli sedím, už ve svém těle a dívám se té vlčici do očí.
Potichu, vlídně a s velkým pochopením ke mně promlouvá:
„Propusť zraněné vlče,
Musí jít svou vlastní cestou.
Nedovol, aby poutalo tvé srdce
A tvé duši bralo klid.
Pak zvedni hlavu a podívej se
Na krásné, temné nebe, plné hvězd….
Otevři mu cestu, ať může za vytí smečky vlků
Odcestovat za svým snem…..“.
Bylinky nenahrazují kvalifikovanou péči lékaře, proto každý, kdo se rozhodne pro tuto metodu, činí tak sám, ze své svobodné vůle.
